Jsem tu i pro Vás - Dovětek k předešlému článku

"Zdraví je potenciál vlastností (schopností) člověka vyrovnat se s nároky zevního prostředí bez narušení životních funkcí." /Bureš/ Jeden z mých nejoblíbenějších citátů o zdraví. Jedna z prvních fotek od Katariny, duben 2014.

Moji milí přátelé,

neberte žádná moje slova k tématu doby covidové jako zlehčování situace, prosím.

Už jen z přátelství, lásky a úcty ke zdravotním sestrám, sanitářům, lékařkám a lékařům bych si to nikdy nedovolila zlehčovat ani v duchu. Čeká je příšerné období, daleko horší než ve kterém jsou teď. O většině z těch, které osobně znám, jsem přesvědčená, že to zvládnou. Vy je znáte taky, vždyť jsou to i parťáci z našich skupinovek. S odřenýma ušima, ale vyjdou jako vítězové. Dají to za nás všechny, bez ohledu na to, kdo je tady čeho viníkem. Mám obavy, aby měli pak čas a dostatek prostoru na regeneraci, sami sobě svých sil. A kdy pro ně takový čas přijde a na jak dlouho. Budu tu i pro ně. Jsou úžasní, že mi věří, že cvičí spolu se mnou, s chutí, důvěrou a přízní. 

Jsem tu i pro Vás!!!

Když mi bylo asi tak 12 let, v Americe vládl tuším Regan prezident, a já si vzpomínám, jak jsem se příšerně bála, že na nás hodí tu neutronovou bombu. Že umřeme, já, bratr, rodiče, všichni. Fakt si vybavuji, že mě to v té malé dětské hlavě trápilo. Že někdo zmáčkne knoflík nebo otočí vypínačem a bude konec. Tím chci jen říct, že i když jsou rodiče relativně klidní, děti mohou tuhle celou situaci prožívat v úzkosti a strachu.

Když jsem pak ve dvaceti (pořád ještě malá holka) u předčasného porodu mohla údajně přijít o Kikču i sama kdovíjak, jen ne moc dobře dopadnout, pochopila jsem to až daleko později, v tu dobu doličnou jsem z toho neměla absolutní rozum (byť medička, ale ve druháku, dvacet let, co byste chtěli, no :-)). Začala jsem se bát až tak nějak zpětně, a vzápětí radovat a děkovat.

Když nám zmíral táta na rakovinu, chápete jeden jediný nejlepší táta na světe, chlap jako hora svalů, věčně pohodově naložený vtipálek, co vypadal vždy tak o deset let mladší než ve skutečnosti byl, takže ještě v těch 62 jeho letech, něž to vypuklo, vypadal na pade, a za čtyři roky, když umřel, hubený jak věchýtek, měl teprve 66 roků,  říkali jsme si, proč on, jak je to možné, takový zdravý zdatný chlap a bojovník!

Nedávno jsem si sepsala soupis položek, viníků jeho rakoviny, tedy viníků podle mě. To byste koukali, kolik položek jsem našla. Navenek byl silný a v pohodě, psychická kondice ale možná nebyla tak odolná jako tělesná. A tělo, zase podle mě, málo regenerovalo. Ale to sem teď nebudu plést. 

Bylo mi 41 let, když zemřel,  a myslím, že až tehdy jsem dospěla. Dlouho jsem nemohla ani vylézt z postele, jak mě tahle zkušenost sejmula. Několik měsíců. Zakousl se mi pes v zádech. Bylo to 5 Tibeťanů, cvičení, Bari a Kikča, a máma - vdova, kteří mě potřebovali, díky a kvůli nim, jsem se postupně dostala na nohy. 

Pořád jsem ale říkala jak nespravedlivé to je. Hledala viníka. Řvala do polštářů, že svině žijí do sta let a dobří lidi takhle krátce. (Samo, že vím, že to tak není.)

Nevím, kde se pak ve mně vzalo tolik chuti žít  normálně a ne s nemocným střevem, tuhle kapitolu o své vlastní autoimunitní poruše už jsem omlela tolikrát, že v tuhle chvíli ji opakovat nebudu, jen vypíchnu, že jsem měla hrozný strach. Že zůstanu v invalidním důchodě, že budu mít vývod, že za pár let umřu na rakovinu střev a konečníku. To, když jsem si četla ty katastrofické scénáře. S tím jsem přestala. To byl první krok k obratu na cestě do mého následného normálního plnohodnotného života.

Netrvalo to tři měsíce, ani půl roku, trvalo to několik let, než se vždy následky těchto atak z mého těla aspoň většinově vytratily.

Jestli chápete, kam tím mířím nebo proč to tady teď zrovna zmiňuji.

Zní to drsně, že, jo, asi jo. A co teprve za příběhy znám od Vás! Čím jste si prošly některé z Vás!?! Brrr! A jak silné a nebojácné a nezbabělé a neubrblané a pokorné a vitální a zdravé stále jste!!! Což?

Na jaře jsme všichni dostali ránu v podobě strachu a nevěděli, odkud přiletí druhá. Od té doby se v nás všech všechno svírá. Každý chce žít, kdo má život rád, jen sebevrazi nejspíš ne. Každý chce vidět růst své děti, pak vnoučata, pak pravnoučata. Ne každý to štěstí ale má. Zní to drsně na druhou, ale je to tak. Je to tak i v dobách mimo covidové. Smrt patří k životu a absolutně v ničem si nevybírá, dobrý, zlý, malý, mladý, středně starý, starý.

Každý druhý člověk i v dnešní době, kdy je medicína na vysoké úrovni, zmírá na srdečně cévní nemoci, za některé mohou geny, za hodně z nich stres, ten škodlivý, včas nerozpoznaný, neodbourávaný.  Ale za dost z nich si může člověk sám, svým vlastním nezodpovědným chováním, tím jaký životní styl vyznává. Jasně, na rozdíl od covidu, nemůže nikoho dalšího nakazit. Tedy doslova. Jinak dost často tito lidé nakazí své děti a životní partnery a jsou pak líní a přejídaví a obézní a nemocní celá rodina. Ale ano, budiž, je to jen jejich věc. Média netroubí do světa každý den ta hrůzná čísla. 

Každý třetí člověk prý zmírá na rakovinu. Kde se bere tahle potvora? Proč kosí i děti a mladé lidi? I když už je naše medicína na vysoké úrovni, některým lidem už ani sice drahá, dnes už však na rozdíl od minulosti dostupná léčba, nepomůže. 

Když už se pitvám v tomhle neveselém tématu, měla bych zmínit i mámu a její mrtvici, v 68 letech, mladá holka, ale tohle je pro mě ještě nejmíň zahojená jizva, to až jindy. Jen, spousta lidí po mrtvicích zůstane imobilních, vy sami se o ně nejste fyzicky schopni postarat, ovšem iktová centra péče o takové nemocné v naší zemi nejsou, protože na ně nemáme peníze. 

Omlouvám se vám, už budu psát jen co nejvíc pozitivní příběhy a věty. Když nad tím tak přemýšlím, ke všem těm pozitivním pohledům jsem dozrála z těch ne dobrých zkušeností. A ze smutků. A ze strachu. Tak moc jsem se vždy bála o životy a zdraví svých blízkých i své vlastní, až jsem se pokaždé nějak tak zatla, tu danou situaci vždycky nějak dala a silnější a odolnější jsem se stala. 

Nic netrvá věčně. Ani láska k jedné slečně.

Já vlastně ani nevím, jak tenhle divný článek skončit. Chápe někdo, kromě mě, co jsem jím chtěla říct a že se snažím o jeho pozitivní pointu? Nebo ho mám raději smazat?

Uvidím, možná ho ještě poupravím, možná smažu.

Ale ještě něco.

1. Když jsem byla malá, chodila jsem s babičkou do kostela. Umím Otčenáš, ale používám ho jen někdy, kdyby to pomohlo, začnu poctivě každý den, ráno i večer, za nás všechny, za ty na lůžku i nad lůžky v nemocnicích i třikrát. 

2. A nehádejte se. Nekřičte na sebe na těch sociálních sítích, prvně za to mohli lyžaři, pak nelyžaři odjeli do Chorvatska a bůhvíkam ještě, někdo chodil po pařbách a koncertech, někdo jen doma objímal své děti. Další vyřizovali věci na úřadech. Lapli nebo lapnou ho skoro všichni, vážně na tom budou ale jen někteří. Starší i mladší. Zřejmě i ti na první pohled zdraví, silní a zdatní. Odpusťme všem těm, co dělají chytráky, říkají a křičí divné věci, je to ta bezmoc, kterou cítí. 

Virus nevirus, doktoři a sestry budou na svém zdraví ohroženi ještě mnoho let po covidu. A my všichni, pokud se nezačneme, každý sám i všichni společně, bránit tomuhle stresu.  

Zdraví neznamená jen nepřítomnost nemoci, ale schopnost odnést si z každé ataky co nejmenší následky, pobít se s nimi.

Tak si teď sami sobě a společně těm zdravotníkům pomáhejme víc než kdy předtím.

Teda já neznám nikoho z Vás, kdo by byl nezodpovědný a kdo by už jim preventivně nepomáhal od jara,  ale víte jak to myslím.

Držte se, jo.

Já fakt věřím v tu sílu a odolnost. Na sítích hned několik lidí psalo něco v tom smyslu: "Není to sranda, ležel jsem tři týdny s vysokými teplotami, a to se otužuji, a nebyl jsem nemocný ani nepamatuji." Neznamená to, že když jsem silná a odolná, že neonemocním, nebo nechytnu covida, ale může to znamenat, že se s atakou nemoci líp poperu.

Taky fakt věřím v lásku.

V pravdu už míň, tu věřím jen někomu.

Síla a odolnost, a láska mezi lidmi, jejich soudržnost, nikoliv nenávist a nadávky. 

V to všechno věřím.

A těším se, až se zase všichni uvidíme! Asi svolám ZOOM konferenci, jo? Jsem teď totiž neskutečně technicky a počítačově zručná.

:-)

Tak...Teď to asi bude kulminovat a možná to bouchne a bude bolet,  ale věřme našim zdravotníkům, věřme si, posilujme, otužujme, milujme.

A bude zas dobře. Život půjde dál. A kdoví jestli ne několik dalších let i s covidem. 

Beata